Obsah
Literatura je velmi bohatý a rozmanitý projev. Zahrnuje několik literárních žánrů, což jsou typy literatury, které jsou si podobné po stránce strukturní i tematické. Tyto žánry se dělí do tří kategorií: textař , vyprávění e dramatický .
Texty písní které se vyznačují subjektivitou a metaforou, máme k dispozici sonet , a poezie , o haikai a satira .
Vyprávěcí texty : zahrnující konstrukci příběhů, máme román , a pohádka , a kronika a příběh .
Dramatické texty: které souvisejí s divadlem, je zde tragédie , a komedie , a tragikomedie , a fraška a auto .
Literární žánr | Podžánry | Funkce |
---|---|---|
Lyric | Poezie | Literární útvar tvořený verši a strofami. |
Lyric | Sonet | Specifická báseň o 14 verších, dvou tercetech a dvou kvartetech. |
Lyric | Haikai | Krátké básně japonské provenience s hlubokými úvahami v několika slovech. |
Lyric | Satira | Ironická a zhýralá literární forma ve verších nebo próze. |
Vyprávění | Romance | Dlouhý text s postavami a dějem. |
Vyprávění | Příběh | Stručná a objektivní historie. |
Vyprávění | Kronika | Podobně jako povídka, s každodenními událostmi a novinářským charakterem. |
Vyprávění | Fable | Vyprávění s fantazií a symbolikou, obvykle předávané z generace na generaci. |
Dramatické | Tragédie | Tragicky vyprávěné události se smutným koncem. |
Dramatické | Komedie | Zkoumání humoru s nadějným koncem. |
Dramatické | Tragikomedie | Spojení komických a katastrofických aspektů. |
Dramatické | Fraška | Krátký a vtipný text. |
Dramatické | Auto | Text s náboženským a moralistním tónem. |
Lyrický žánr
Texty lyrického žánru jsou poetické a vyznačují se subjektivitou, zdůrazňují emoce a názory autora či autorky, často symbolickým způsobem a plným metafor.
Básně, sonety, haiky a satiry Báseň je jakýkoli literární útvar tvořený verši a strofami, zatímco sonet je specifický typ básně, který se vyznačuje 14 verši, dvěma tercetami a dvěma kvartetami.
Haikai jsou krátké básně japonského původu, které vyjadřují velké úvahy v několika slovech. A konečně satira je literární forma plná ironie a rozpustilosti, která může být psána ve verších nebo v próze.
Sonet odloučení Básník Vinícius de Moraes v něm odhaluje veškerý smutek a nedostatečnost, které se vyskytují při milostném rozchodu.
Ve chvíli, kdy se pár rozejde, nastává velký smutek, nenapravitelná ztráta, kdy se člověk musí smířit s osamělostí a přijmout pomíjivost života. Autorce se tak podařilo převést do slov běžnou a strastiplnou událost, kterou pravděpodobně jednou zažijí všichni lidé.
Soneto de separação (Vinícius de Moraes)
Smích se náhle změnil v pláč
Tichý a bílý jako opar
A ze spojených úst vznikla pěna.
A ze splácnutých rukou vycházel údiv.
Najednou se z klidu stal vítr
Že z očí poslední plamen uhasl
A vášeň se stala pocitem
A od chvíle, kdy bylo drama natočeno.
Náhle ne více než náhle
Hrál smutného, který se stal milencem.
A ze samotného toho, co bylo šťastné
Udělal si blízkého přítele, vzdáleného přítele.
Život se stal putováním za dobrodružstvím
Náhle, ne více než náhle
Viz také tento haikai Fanny Luízy Dupré, v níž se zabývá nerovností, bídou a utrpením v dětství.
Chvěje se zimou
na černém asfaltu ulice
dítě pláče.
(Fanny Luíza Dupré)
Žánr vyprávění
Narativní žánr je typ literatury, který zahrnuje příběh s postavami a vyprávění. Zde jsou uvedeny romány, povídky, kroniky a bajky.
Romány jsou texty, které vyprávějí příběh, obvykle dlouhý, v němž jsou postavy a zápletka. Povídky jsou také příběhy, ale jsou stručné a přinášejí objektivitu.
Kronika je také součástí vypravěčského žánru. Podobá se povídce a obvykle přináší události všedního dne, často s žurnalistickým charakterem.
Báje jsou naopak vyprávění plná fantazie a symboliky, která často překračují hranice generací.
Významným románem současné scény je např, Křivý pluh , kterou v roce 2019 vydal bahijský spisovatel Itamar Vieira Junior.
Příběh vypráví o dvou sestrách, které žijí v zapadlých končinách severovýchodu a jejichž životy se po traumatické události propletou.
Jedná se o román silný, který přináší sílu, odolnost a citlivost při řešení sociálních problémů. Podívejte se na úryvek níže.
Když jsem nůž vytáhl z pytle s oblečením, zabalený do kusu staré špinavé látky s tmavými skvrnami a uzlem uprostřed, byl starý něco přes sedm let.
Moje sestra Belonísia, která byla se mnou, byla o rok mladší. Krátce před tou událostí jsme si na dvoře starého domu hrály s panenkami vyrobenými z kukuřičných klasů sklizených týden předtím. Využívaly jsme stébel, která už byla zažloutlá, a oblékaly jsme je jako šaty na klasy. Říkaly jsme, že ty panenky jsou naše dcery, dcery Bibiany a Belonísie.
Viz_také: Zločin a trest: klíčové aspekty Dostojevského dílaKdyž jsme si všimli, že se babička vzdaluje od domu po straně dvora, podívali jsme se na sebe na znamení, že je půda čistá, a pak jsme si řekli, že je čas zjistit, co Donana skrývá v kožené tašce mezi obnošeným oblečením s pachem žluklého tuku.
(Torto Arado, autor: Itamar Vieira Junior)
Jako příklad příběh přinášíme A měl jich plnou hlavu Krátký text je součástí knihy Příběhy rozervané lásky 1986.
Autorka v něm ukazuje lásku a péči matky, která se hrabe ve vlasech své dcery a hledá vši. Běžná (a vnímaná jako nepříjemná, protože mít vši není nic pozitivního) situace je zde obohacena o lásku.
Každý den za rozbřesku sedávaly matka s dcerou na zápraží, a když si dcera položila hlavu na matčin klín, začala sbírat vši.
Hbité prsty znaly svůj úkol. Jako by viděly, obcházely vlasy, oddělovaly prameny, zkoumaly mezi prameny, odhalovaly světle modrou barvu kůže. A v rytmickém střídání měkkých konečků vyhledávaly drobné nepřátele, lehce je škrábaly nehty, v pohlazení hýčkaly.
S tváří zabořenou do tmavé látky matčiny sukně, s vlasy rozlitými po čele, se dcera nechala bezkrevně unést, zatímco bubnující masáž těch prstů jako by jí pronikala do hlavy a stoupající ranní žár jí zavíral oči.
Snad díky skromnosti, která se jí zmocnila, díky příjemné odevzdanosti toho, kdo se podřizuje cizím prstům, si toho rána ničeho nevšimla - snad kromě lehkého záchvěvu -, když matka, lačně hltající tajnou redutu na zátylku, sevřela její nález mezi palcem a ukazováčkem a vítězným gestem ho táhla podél lesklé černé nitě a vyloudila z něj první myšlenku.
Viz_také: Abaporu od Tarsila do Amaral: význam díla(A já jich měla plnou hlavu, autor: Marina Colasanti)
Carlos Drummond de Andrade je významným představitelem brazilské literatury a zabývá se různými druhy psaní.
Ve svém kronika Krádež z Flor spisovatel z Minas Gerais vypráví o "přestupku", kdy ukradl květinu ze zahrady a sledoval její usychání, dokud úplně neuschla.
Když chce dát květině důstojné místo určení, dostane se mu hrubé odpovědi, která je v rozporu s jeho vnímáním přírody.
Ukradl jsem z té zahrady květinu. Vrátný v domě podřimoval a já tu květinu ukradl. Přinesl jsem ji domů a dal ji do sklenice s vodou. Brzy jsem pocítil, že není šťastná. Sklenice je určena k pití a květina není určena k pití.
Podal jsem ji do vázy a všiml jsem si, že mi poděkovala a odhalila své jemné složení. Kolik novinek je v květině, když se nad ní dobře zamyslíme. Jako pachatel krádeže jsem na sebe vzal povinnost ji uchovat. Obnovil jsem vodu ve váze, ale květina zbledla. Bál jsem se o její život. Nemělo smysl ji vracet do zahrady, ani se odvolávat na květinového lékaře. Ukradl jsem ji, viděl jsem ji umírat.
Již zvadlý a se zvláštní barvou smrti jsem ho sladce sebral a šel ho uložit do zahrady, kde kvetl. Vrátný byl pozorný a vynadal mi:
- To je nápad, přijít na zahradu a vyhodit odpadky z vašeho domu!
(Krádež květiny, autor: Carlos Drummond de Andrade)
Dramatický žánr
Dramatický žánr je takový, který přináší příběh k inscenování, podobně jako v divadle. V tomto typu literatury existují prameny: tragédie, komedie, tragikomedie, fraška a auto .
Tyto subžánry mají odlišné charakteristiky. V tragédii jsou vyprávěné události, jak název napovídá, tragické. Konec těchto příběhů bývá smutný.
V komedii se zkoumá humor (má zpravidla nadějný konec) a v tragikomedii se objevují komické a katastrofické aspekty, čímž dochází ke spojení obou směrů.
Fraška a auto byly kdysi ceněnější a významnější literární styly, přičemž první z nich byl krátký a humorný a druhý měl náboženský a moralistní tón.
Slavnou tragédií v západní kultuře je Oidipus Rex napsal v roce 427 př. n. l. Sofoklés, jeden z nejvýznamnějších starořeckých dramatiků.
Hra představuje mýtus o Oidipovi, který je proklet bohy a je mu souzeno zabít svého otce a oženit se s matkou. Příběh má katastrofální konec, který odpovídá tragédie .
ÉDIPO - Dala vám to dítě?
SERVO - Ano, můj králi.
AEDIPO - A za co?
SERVO - Abych ji mohl zabít.
AEDIPUS - Matka udělala takovou věc, proklínám ji!
SLUŽEBNÍK - A tak to udělal, protože se bál strašlivého proroctví...
AEDIPO - Jaké proroctví?
SERVO - Ten chlapec měl zabít svého otce, říkali...
AEDIPUS - A proč ho tedy předáváte tomu starci?
SERVO - Bylo mi ho líto, pane! Žádal jsem toho muže, aby ho odvezl do jeho země, do daleké země... Teď vidím, že jsi ho zachránil před smrtí, před horším osudem! Jsi-li totiž to dítě, věz, že jsi nejnešťastnější z lidí!
AEDIPUS - Hrůza! Hrůza! Běda! Všechno to byla pravda! Ó světlo, kéž tě vidím naposledy! Prokletý syn, kterým jsem, prokletý manžel vlastní matky... a... prokletý vrah vlastního otce!