Povídka Lygie Fagundes Tellesové Pojď se podívat na západ slunce: shrnutí a analýza

Shromážděné v antologii Pojďte se podívat na západ slunce a další příběhy (1988) Lygia Fagundes Telles má pouze dvě ústřední postavy: Ricarda a Raquel, starý milenecký pár.

Nějakou dobu po jejich rozchodu se rozhodne pozvat ji na poslední procházku na opuštěný hřbitov, který se stává stále zlověstnějším.

Přijďte se podívat na západ slunce

Spěšně stoupala po klikatém svahu. Jak postupovala, domů bylo stále méně, skromné domky roztroušené bez symetrie a osamocené na prázdných parcelách. Uprostřed ulice bez chodníku, tu a tam zakryté nízkým keřem, si v kruhu hrálo několik dětí. Slabá dětská říkanka byla jediným živým tónem v odpoledním tichu.

Čekal na ni opřený o strom, štíhlý a hubený, v pytlovité tmavomodré bundě, s odrostlými a rozcuchanými vlasy, měl mladistvé chování školáka.

- Má drahá Raquel," upřela na něj vážný pohled a podívala se na své boty.

- Podívej se na to bahno. Jedině ty bys mohl vymyslet schůzku na takovém místě. To je nápad, Ricardo, to je nápad! Musel jsem vystoupit z taxíku daleko, sem by se nikdy nedostal.

Zasmál se na pomezí rošťáckého a naivního smíchu.

- Nikdy? Myslela jsem, že přijdeš sportovně oblečený, a teď se ukážeš takhle! Když jsi se mnou chodíval ven, nosil jsi velké sedmilhářské boty, pamatuješ? Kvůli tomu jsi mě sem přinutil přijít? - zeptala se a schovala si rukavice do tašky. Vytáhla cigaretu - Co?!

Ach, Raquel... - a vzal ji za ruku. Ty, ty jsi tak krásná. A teď kouříš tyhle špinavé malé cigarety, modré a zlaté... Přísahám, že jsem musel ještě jednou vidět všechnu tu krásu, cítit ten parfém. No? Udělal jsem něco špatně?

Mohl sis přece vybrat jiné místo, ne - tvůj hlas se zpomalil - a co je to? Hřbitov?

Otočil se ke staré zničené zdi a pohlédl na železnou bránu, zkorodovanou rzí.

- Opuštěný hřbitov, můj anděli. Všichni živí i mrtví ho opustili. Ani duchové už nezůstali, podívej, jak si malé děti beze strachu hrají, dodal a ukázal na děti v cirandě.

Pomalu polkla a vyfoukla kouř svému společníkovi do tváře.

- Ricardo a jeho nápady. Co teď? Jaký je program? Zmateně ji chytil kolem pasu.

- Tohle všechno dobře znám, moji lidé jsou, pohřbení tam. Pojďme na chvíli dovnitř a já ti ukážu nejkrásnější západ slunce na světě.

Chvíli na něj zírala. S chichotáním zaklonila hlavu.

- Vidět západ slunce!... Tam, můj Bože... Báječné, báječné!... Prosit mě o poslední rande, trápit mě celé dny, nutit mě přijet z daleka do téhle díry, jen ještě jednou, jen ještě jednou! A kvůli čemu? Vidět západ slunce na hřbitově...

I on se rozesmál, rozpačitě jako chlapec, kterého pranýřují za chybu.

- Raquel, má drahá, nedělej mi to. Víš, že bych tě rád vzal k sobě do bytu, ale zchudl jsem ještě víc, jako by to bylo možné. Bydlím v příšerném penzionu, majitelka je Medúza, která špehuje klíčovou dírkou...

- A myslíš, že bych to udělal?

- Nezlob se, vím, že bys to neudělala, jsi mi moc věrná. Tak mě napadlo, že kdybychom si mohli chvíli popovídat v nějaké vzdálené ulici... - řekl a přistoupil blíž. Konečky prstů ji pohladil po ruce. Zvážněl. A kolem lehce vytřeštěných očí se mu postupně začaly tvořit nesčetné vrásky. Vějíře vrásek se prohloubily do šibalského výrazu. Nebylo to v tomBrzy se však usmál a síť vrásek beze stopy zmizela. Vrátila se mu jeho nezkušená a napůl pozorná tvář: "Udělala jsi dobře, že jsi přišla.

- Myslíš tu show... A to jsme si nemohli dát drink v baru?

- Došly mi peníze, můj anděli, jestli mi rozumíš.

- Ale zaplatím.

- Za jeho peníze? To radši budu pít formicid. Vybrala jsem si tenhle zájezd, protože je zadarmo a velmi slušný, slušnější zájezd snad ani nemůže být, souhlasíte se mnou? Dokonce i romantický.

Rozhlédla se kolem sebe. Zatahala za paži, kterou jí tiskl.

- Bylo to obrovské riziko, Ricardo. žárlí. je mu zle z toho, že vím, že mám své aférky. Jestli nás dá dohromady, tak ano, chci jen zjistit, jestli mi některý z jeho báječných nápadů spraví život.

- Ale na tohle místo jsem si vzpomněl právě proto, že nechci, abys riskoval, můj andílku. Není diskrétnějšího místa než opuštěný hřbitov, víš, úplně opuštěný," pokračoval a otevřel bránu. Starý gong zasténal: "Tvůj přítel nebo přítel tvého přítele se nikdy nedozví, že jsme tu byli.

- Je to obrovské riziko, říkal jsem ti to. Netrvej na těch vtipech, prosím tě. Co když se blíží pohřeb? Nesnáším pohřby. Ale čí pohřeb? Rachel, Rachel, kolikrát mám opakovat to samé?! Tady nikoho nepohřbívají už celá staletí, myslím, že tu nezůstaly ani kosti, co je to za nesmysl. Pojď se mnou, můžeš mi dát ruku, neboj se.

Podrost dominoval všemu. A nespokojil se s tím, že se zuřivě šířil záhony, šplhal po hrobech, nenasytně pronikal do mramorových puklin, napadal aleje nazelenalých oblázků, jako by chtěl svou prudkou životní silou navždy zakrýt poslední stopy smrti. Kráčeli dlouhou, sluncem zalitou alejí. Zvuk jejich kroků znělMračila se, ale poslouchala a nechala se vést jako dítě. Občas projevila jistou zvědavost k tomu či onomu hrobu s bledými, smaltovanými portrétními medailony.

- Je to tu obrovské, co? a tak ubohé, nikdy jsem neviděla ubožejší hřbitov, jak depresivní - vykřikla a hodila konec cigarety směrem k andělíčkovi s uříznutou hlavou - Pojďme, Ricardo, to stačí.

- Tak, Raquel, podívej se trochu na to odpoledne! Depresivní proč? Nevím, kde jsem četl, krása není ani v ranním světle, ani ve večerním stínu, je v soumraku, v tom polotónu, v té nejednoznačnosti. Dávám ti soumrak na talíři a ty si stěžuješ.

- Nemám rád hřbitovy, to už jsem říkal, a ještě víc chudé hřbitovy.

Jemně jí políbil ruku.

- Slíbil jsi, že tomu svému otrokovi dopřeješ večer.

- Jo, ale udělal jsem to špatně. Možná by to bylo velmi vtipné, ale už nechci riskovat. - Je tak bohatý?

- Vezmeš mě teď na báječný výlet do Orientu. Slyšel jsi někdy o Orientu? Jedeme do Orientu, drahý...

Zvedl oblázek a zavřel ho v ruce. Kolem očí se mu opět začala rozšiřovat drobná síťka vrásek. Jeho fyziognomie, tak otevřená a hladká, náhle potemněla, zestárla. Ale brzy se opět objevil úsměv a vrásky zmizely.

- Taky jsem tě jednou vzala na projížďku lodí, pamatuješ? Opřela si hlavu o mužovo rameno a zpomalila tempo.

- Víš, Ricardo, myslím, že jsi opravdu tak trochu tantan... Ale přesto všechno se mi někdy po té době stýská. Co to bylo za rok! Když si na to vzpomenu, nechápu, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet, představ si, rok!

- Četl jsi Dámu s kaméliemi, byl jsi celý křehký, sentimentální. A teď? Který román čteš teď?

- Žádná - odpověděla a zamračila se. Odmlčela se, aby si přečetla nápis na roztříštěné desce: Má drahá ženo, navždy postrádaná - četla tichým hlasem - Ano, ta věčnost byla krátká.

Odhodil balvan do vyprahlého záhonu.

- Ale právě ta opuštěnost ve smrti dělá to kouzlo. Člověk už nenajde sebemenší zásah živých, hloupý zásah živých. Podívejte se - řekl a ukázal na popraskaný hrob, zevnitř pukliny vyrůstá neobvyklý plevel - mech už zakryl jméno na kameni. Nad mechem ještě přijdou kořeny, pak listy... To je dokonalá smrt, ani vzpomínky, ani touha, anijméno vůbec. Ani to ne.

Přitulila se k němu blíž a zívla.

- Dobře, ale teď už pojďme, užila jsem si spoustu legrace, už dlouho jsem se takhle nebavila, jenom chlap jako ty mě může takhle pobavit.

Rychle ji políbil na tvář.

- To stačí, Ricardo, chci odejít.

- Ještě několik kroků...

- Ale tenhle hřbitov je nekonečný, už jsme ušli kilometry - ohlédla se - Ještě nikdy jsem nešla tak daleko, Ricardo, budu vyčerpaná.

- Dobrý život tě zlenivěl? Jak ošklivé," lamentoval a postrčil ji dopředu, "tam je vidět západ slunce. Víš, Raquel, často jsem tu chodil ruku v ruce se svou sestřenicí. Bylo nám tehdy dvanáct. Každou neděli chodila maminka přinášet květiny a zdobit naši malou kapličku, kde už byl pohřbený můj otec.Dřív jsme s ní chodili a poflakovali se, drželi se za ruce, spřádali tolik plánů. Teď jsou oba mrtví.

- Váš bratranec také?

- Zemřela, když jí bylo patnáct. Nebyla zrovna hezká, ale měla takové oči... Byly zelené jako tvoje, podobné tvým. Neobyčejné, Rachel, neobyčejné jako vy dvě... Teď si myslím, že celá její krása - spočívá v jejích očích, které jsou tak trochu šikmé, jako ty tvoje.

-Milovali jste se?

- Milovala mě. Byla to jediná bytost, která... - Udělala gesto. - Stejně na tom nezáleží.

Raquel si od něj vzala cigaretu, polkla a vrátila mu ji.

- Měl jsem tě rád, Ricardo.

- A miloval jsem tě... a stále tě miluji. Už vidíš ten rozdíl?

Pták prorazil cypřiš a vydal ze sebe výkřik, zachvěla se.

- Ochladilo se, že? Jdeme.

- Přijeli jsme, můj anděli. Tady jsou moji mrtví.

Zastavili se před malou kapličkou, shora dolů pokrytou divokou vinnou révou, která ji ovíjela zuřivým objetím lián a listů. Úzké dveře zaskřípaly, když je otevřel dokořán. Světlo vniklo do kóje se zčernalými stěnami, plnými šmouh po starých únicích. Uprostřed kóje stál napůl rozebraný oltář, přikrytý ručníkem, který získal barvu času. Dvě vázyMezi rameny kříže utkal pavouk dva trojúhelníky rozbitých pavučin, visících jako cáry pláště, který někdo přehodil přes Kristova ramena. Na boční stěně napravo od dveří byla železná dvířka, umožňující přístup ke kamennému schodišti, klesajícímu ve spirále dolů do ca tacumby. Vešla dovnitř po špičkách,vyhýbat se i sebemenšímu dotyku s pozůstatky malé kaple.

- To je smutné, Ricardo. Už jsi tu nikdy nebyl?

Dotkl se tváře obrazu pokrytého prachem. Toužebně se usmál.

- Vím, že byste chtěli najít všechno bez poskvrnky, květiny ve vázách, svíčky, známky mé oddanosti, že? Ale už jsem říkal, že na tomhle hřbitově mám nejraději právě tu opuštěnost, tu samotu. Mosty s jiným světem byly přerušeny a smrt je tu zcela izolovaná. Absolutní.

Přistoupila blíž a nahlédla skrz zrezivělé železné mříže malých dveří. V poloskrytém sklepě se podél čtyř stěn, které tvořily úzký šedý obdélník, táhly zásuvky.

- A tam dole?

- Vždyť tam jsou zásuvky a v zásuvkách jsou mé kořeny. Prach, můj anděli, prach," zašeptal. Otevřel malá dvířka a sestoupil po schodech dolů. Přistoupil k zásuvce uprostřed stěny a pevně se držel bronzové úchytky, jako by ji chtěl vytáhnout - kamenný prádelník. Není to velkolepé?

Zastavila se na vrcholu žebříku a naklonila se blíž, aby si ho lépe prohlédla.

- Jsou všechny tyto zásuvky plné?

- Plné?... Jen ty s portrétem a nápisem, vidíte? V téhle je portrét mé matky, tady byla moje matka - pokračoval a konečky prstů se dotkl smaltovaného medailonu zasazeného uprostřed zásuvky.

Zkřížila ruce. Mluvila tiše, v hlase se jí lehce chvěl hlas.

- No tak, Ricardo, no tak.

- Máte strach.

- Jistěže ne, je mi jen zima. Pojď nahoru a jdeme, je mi zima!

Neodpověděl. Přešel k jedné ze zásuvek v protější stěně a zapálil sirku. Naklonil se k matně osvětlenému medailonu.

- Moje malá sestřenice Maria Emília. Vzpomínám si i na den, kdy se vyfotila, dva týdny před svou smrtí... Svázala si vlasy modrou stuhou a přišla se pochlubit: Jsem hezká? Jsem hezká?

Sešla po schodech a pokrčila rameny, aby do ničeho nenarazila.

- Je tu taková zima a tma, že nevidím!

Zapálil další sirku a nabídl ji svému společníkovi.

- Tady je dobře vidět... - Uhnul stranou. - Podívej se na její oči. Ale jsou tak vybledlé, že skoro nevidíš, že je to dívka...

Než plamen zhasl, přiblížil ho k nápisu na kameni. Pomalu ho nahlas přečetl.

- Marie Emílie, narozená dvacátého května roku tisíc osm set zemřelá... - Upustil párátko a chvíli zůstal bez hnutí stát - Ale to nemůže být tvoje přítelkyně, zemřela před více než sto lety! Tvoje lež...

Kovové zadunění mu přerušilo slovo uprostřed. Rozhlédl se. Hra byla opuštěná. Obrátil pohled ke schodišti. Nahoře ji zpoza zavřeného poklopu pozoroval Ricardo. Měl svůj úsměv - napůl nevinný, napůl rošťácký.

- Tohle nikdy nebyla hrobka tvé rodiny, ty lháři! Nejsměšnější vtip - vykřikla a rychle stoupala po schodech - to není vtipné, slyšíš?

Počkal, až se přiblížila k zámku železné brány. Pak otočil klíčem, vytrhl ho ze zámku a odskočil.

- Ricardo, hned to otevři! - přikázal a otočil zámkem - Nesnáším tyhle vtipy, to víš. Ty idiote! To máš za to, že takhle sleduješ hlavu idiota. Nejhloupější vtip!

- Škvírou ve dveřích pronikne záblesk slunečního světla, ve dveřích je škvíra. Pak se bude pomalu, velmi pomalu vzdalovat. Budeš mít ten nejkrásnější západ slunce na světě. Zatřásla malými dveřmi.

- Ricardo, to stačí, říkám, to stačí! Otevři to hned, hned!" - Ještě větší silou zatřásl malými dvířky, chytil je, visel mezi mřížemi. Dýchal, oči měl plné slz. Zkoušel úsměv - Poslyš, zlato, bylo to moc vtipné, ale teď už opravdu musím jít, no tak, otevři to...

Už se neusmíval. Byl vážný, oči se mu zúžily. Kolem nich se znovu objevily drobné vrásky ve tvaru vějíře.

- Dobrý večer, Raquel...

- To stačí, Ricardo! Zaplatíš mi!" vykřikla, natáhla ruce mezi mříže a snažila se ho chytit. - Kreténe! Dej mi klíč od téhle zatracené věci, no tak!" dožadovala se a prohlížela si zbrusu nový zámek. Pak si prohlédla mříže pokryté rezavou krustou. Stála klidně a zvedla pohled ke klíči, který se mu houpal na kroužku jako kyvadlo.V křeči přimhouřil oči a změkčil tělo. Klouzal - Ne, ne...

Stále otočený k ní se natáhl ke dveřím a rozevřel náruč. Zatáhl, obě křídla se doširoka otevřela.

- Dobrou noc, můj anděli.

Její rty se k sobě přibily, jako by mezi nimi bylo lepidlo. Oči se jí ztěžka zakoulely v hrubém výrazu.

- Ne...

Uklidil klíč do kapsy a pokračoval v chůzi. V krátkém tichu se ozval zvuk oblázků, které mu vlhce křupaly pod botami. A náhle se ozval děsivý, nelidský výkřik:

- NE!

Nějakou dobu ještě slyšel násobící se křik, podobný křiku roztrhaného zvířete. Pak se vytí vzdalovalo, tlumilo se, jako by vycházelo z hlubin země. Jakmile došel ke hřbitovní bráně, vrhl mrtvolný pohled k západu slunce. Byl pozorný. Žádné lidské ucho teď žádné volání neuslyší. Zapálil si cigaretu a sešel dolů po hřbitovní cestě.V dálce si v kruhu hrály děti.

Souhrn

Ricardo a Raquel spolu žili v láskyplném vztahu asi rok a poté, co se Ricardo a Raquel rozpad Mezi dvojicí byl zřetelný rozdíl: zatímco mladá žena tvrdila, že ho má ráda, zamilovaný muž vehementně tvrdil, že ji miluje.

Raquel, nespokojená s chlapcovou finanční situací a budoucností, vztah ukončila a opustila ho kvůli úspěšnému příteli. Po dlouhém naléhání bývalá přítelkyně přijala nabídku na tajná schůzka .

Místo, které Ricardo navrhl, byl opuštěný a vzdálený hřbitov. Dívce se to místo zdálo divné, ale nakonec podlehla nátlaku a vydala se za ním. Slíbil jí, že jí ukáže nejkrásnější západ slunce na světě.

Ti dva si povídali přes hřbitov a stále více se vzdalovali od těch několika málo lidí, kteří tam byli. Nakonec došli na místo, které bylo docela daleko a kde muž tvrdil, že je to on. hrob své vlastní rodiny.

Raquel překvapilo, že zemřela chlapcova sestřenice Maria Emilia, která byla tak mladá. Argumentoval tím, že sestřenice zemřela, když jí bylo teprve patnáct let, a že měla zelené oči jako Raquel. Ukázal na místo, kde byla dívka pohřbena, a opuštěná kaple a vypadali strašně; šli dolů do katakomb, kde měl být portrét toho bratrance.

Raquel si s překvapením přečetla nápis vedle fotografie údajné sestřenice, stálo tam: "Maria Emília, narozená 20. května 1800 a zemřelá? Bylo nemožné, že by tato dívka mohla být Ricardovou sestřenicí a chodit s ním ruku v ruce." Nakonec se Ricardo zavřel svou bývalou přítelkyni v katakombách:

Konec příběhu je tragický, Ricardo se stále více vzdaluje od místa činu, až v dálce zaslechne Raquelin hlas.

Analýza a interpretace

Protože jsou bývalí milenci, musí se postavy příběhu během svého setkání držet v ústraní, a tak se opuštěný hřbitov zdá být vhodným místem pro jejich rozhovor, přestože se jejich stínová postava .

Prostřednictvím jejich dialogu můžeme vidět, že dívka překonala konec vztahu a nyní je randění s jiným mužem Díky tomuto novému svazku se zlepšil její životní styl, což se zdálo být součástí jejích cílů.

Přestože mezi nimi existují city, je nedostatek peněz e stav Bývalá partnerka se zmiňuje, že v době, kdy byli spolu, četla román Dáma s kaméliemi Děj díla se točí kolem pařížské kurtizány, která se zamiluje do mladého studenta.

Ricardo se naopak nemůže smířit s vypovězením smlouvy. žárlí Postupně se tón hlavního hrdiny stává tajemnějším a hrozivějším. Krátké vyprávění s vlivy z literatury hrůza a tajemství , zanechává ve čtenáři pocit, že se něco stane.

Zatímco odvádí pozornost své bývalé milované tím, že jí říká, že jsou u hrobu její rodiny, podaří se mu ji ještě více izolovat a ponechat ji v situaci velké zranitelnosti. Tehdy Ricardo uvězní Raquel v opuštěné kapli a odejde, přičemž svou ženu zanechá na hřbitově.

Když její výkřiky hrůzy utichly, můžeme předpokládat, že mladá žena na místě zemřela. Jedná se o případ feminizace: Ricardo zabil svou bývalou družku. protože byla zamítnuta tragický příběh, který se odehrává i v naší realitě.

Postavy

Ricardo

Chlapec byl popisován jako štíhlý a hubený, měl dlouhé, rozcuchané vlasy a působil dojmem studenta. Bydlel v příšerném penzionu, který patřil jeho paní Medúze. Z charakteristik přítomných v příběhu vyplývá, že se jednalo o mladého muže s malými finančními prostředky, který choval zášť po ukončení vztahu s Raquel, dívkou, kterou velmi miloval.

Raquel

Arogantní, sebestředná a sobecká Raquel vymění svého bývalého přítele Ricarda za bohatého nápadníka. Mladá žena každou chvíli zdůrazňuje Ricardovu finanční situaci a znovu a znovu ho ponižuje.

Zveřejnění příběhu

Povídka "Pojď se podívat na západ slunce" je název antologie, která poprvé vyšla v roce 1988 v nakladatelství Ática. Kniha se dočkala mnoha reedicí a byla přijata do řady soutěží.

Kdo je Lygia Fagundes Telles?

Narodila se 19. dubna 1923 v São Paulu jako dcera Durvala de Azeveda Fagundese (právníka a státního zástupce) a Marie do Rosário (klavíristky). Stejně jako její otec byla Lygia Fagundes Tellesová právničkou a státní zástupkyní Ústavu sociální péče státu São Paulo.

Vášnivě se zajímala o literaturu a psát začala již v 15 letech. V roce 1954 uvedla na trh jednu ze svých velkých knih (Ciranda de Pedra). Od té doby se intenzivně věnuje literární činnosti.

V letech 1965, 1980, 1995 a 2001 získala cenu Jabuti. V roce 1985 byla zvolena nesmrtelnou (Chair nº 16) Brazilské literární akademie. V roce 2005 obdržela Camõesovu cenu, nejvýznamnější ocenění v portugalskojazyčné literatuře. V roce 2016 byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu.

Lygia zemřel 3. dubna 2022 ve věku 98 let ve městě Sao Paulo.